Stránka:Božena Němcová - Národní Báchorky a Powěsti - 7 - 1848.djvu/93

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka nebyla zkontrolována

„Já newím, pane kmotřínku“ zašeptal Josef, a začerwenal se, an nebyl zwyklý lhát.

Panu kmotrowi to zawrtalo w mozku, co bude asi kmotra měřit. Šel tedy jakoby pro mírku, ale zatím jen, by ji tajně na dně těstem namazal, aby potom uwiděl, co bylo w ní měřeno. Chlapec se do ní nedíwal, wdowa we spěchu také ne, a jen chutě naměřili, aby s tím byli hotowi; potom běžel Josífek s mírkou nazpátek. Pan mlynář ji wzal, a sotwa hoch se obrátil, koukal na těsto. Hle, w skutku zůstal přilepený dukátek. „Tak tedy tak?“ diwil se mlynář. „Nu počkej paní kmotra!“

„Widíš, milý hochu,“ řekla wdowa k Josifkowi, když se byl wrátil, „prawda je to, že jsou peníze jen pro starost. Dokud sme neměli w domě krejcaru, neměla sem strachu před zlými lidmi, a jen přišly peníze k nám, mám starost, aby nám je někdo newzal.“

„Já wím, mamičko, co uděláme; swatý Josef nám je dal, on nám je také zachrání, schowejme je do kapličky za oltář.“

„Máš prawdu, chlapče, udělejme tak, a to hned,“ odpowěděla máti. Wzali peníze, donesli do kapličky a za oltář schowali. Upokojena odebrala se na to