wdowa do blízkého města, a tam za jeden peníz wařiwa nakoupila, by se děti zase po dlouhém čase do syta najedly.
Byla již noc, a práwě chtěla wdowa louč zhasnout, tu tluče zase někdo na dwéře, a jako před tím widí wdowa cizího člowěka, který o nocleh prosí. S ochotností pobízí ho do sednice, a snese jídlo a pití, by se posilnil.
„Wčera bych wám špatně byla mohla posloužit, ale dnes nám Pánbůh nadělil, pojezte a potom si na mechu pohowte,“ šwitořila wdowa a sprawowala mu lože, na něž swoji jedinou peřinu kladla. Wandrowní trochu pojedl, ale na lože nelehl, jen na lawici se natáhl.
„Jen si lehněte, matko, a nemějte o mne žádnou starost, já brzy zase odejdu,“ upokojowal host starostliwou hospodyni, která nechtěla aby se na lawici tlačil.
„Ty můj spasiteli, jak zcela jiný byl ten wčerejší host! Tenhle ani kříž neudělal, a již snad spí,“ wzdychla a ulehla. Jen sedřímla, ozwe se opět klepání, i ulekla se a napadl ji strach, widouc wandrowního ke dweřím se blížit.
