mičko“ prawil a ukazowal na hodnou hromádku zlatých penízů.
„Probůh, dítě, kdó ti dal tolik peněz?“
„Mně se zdálo, že ten mládenec co u nás spí, wstáwá, že mi do lože ty peníze klade a powídá: To dej twé matce za noclech. Já jsem twůj patron; když budete hodní, neopustím wás nikdy. Já se probudil, mládence sem již newiděl, ale peníze ležely wedle mne.“
„Dítě, klekněme a modleme se, to byl jistě swatý Josef, který naši modlitbu wyslyšel a nad námi se smilowal. Pánbůh swé děti neoslyší!“
Klekli a wroucně se modlili. Bylo po nouzi; jen že měla wdowa strach, aby ji lidé o ty peníze nepřiprawili, proto nechtěla ani před menšími dětmi se o nich zmiňowat, aby to newybleptly.
„Ale mamičko,“ řekl chlapec, „přece bych rád wěděl, co jich je. Škoda že sem mírku odwedl. Ale nechť, já si ji půjdu wypůjčit.“
Zatím strčila wdowa peníze do staré plachty, a když byl den, běžel Josífek do mlýna pro mírku.
„Co pak budete měřit?“ ptal se mlynář, který k tomu se trefil, když mírku chlapec od mlynářky přijímal.
