swému, a slíbil že ho nikdy w nouzi neopustí. Tento se nemusel ale již na pomoc bohatého kmotra spoléhat, an sám bohatší byl. Chudý — nyní také již bohatý kmotr — jel po koupi domů, ale druhý zůstal ještě déle na cestě. Přijížděje k domowu, chtěl se přeswědčit, zdali i třetí rada žebrákowa dobrá byla. Koupil tedy zabité tele, swázal je do pytle a hodil na wůz. Se soumrakem dorazil domů, kde ho již starostliwá žena s ouzkostí čekala. Jakého tu bylo ale diwení, když muž skládati počal, a zboží tu bylo, jaké nikdo we městě neměl.
„Pro Boha, muži, kdo ti dal tolik na dluh?“ ptala se kupce.
„To wšecko je moje jmění. Ale teď mi pomoz ten pytel dát dolů, wezmi klíček a pojď do sklepa,“ poroučel muž, když se dostal až k pytli, kde tele bylo. Žena lekla se krwe. Aby nikdo nepřišel, a newiděl co se stalo, pospíchala do sklepa, nemohouc se dočkati mužowy zpowědi.
Když přišli do sklepa, powídá muž: „Abys wěděla ženo, zač sem to zboží nakoupil, a kde sem peníze wzal, tedy wěz, že šem na cestě našeho skrblého kmotra zabil.“
