Přeskočit na obsah

Stránka:Božena Němcová - Národní Báchorky a Powěsti - 6 - 1847.djvu/97

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka nebyla zkontrolována

zábradlí, již se sokowé potýkali, a jeden druhého přemáhal, tu oznamuje hlásný, že stojí wenku rytíř na malém koni, žádaje, aby byl ke hře připuštěn. Král kynul že ano. Tu wjede na plan rytíř w modrém a stříbrném šatu, na stříbrné přílbici bílý a modrý chochol. Princezny by byli málem wykřikly, widouce postawu a koně statného wyswoboditele. Rytíř se poklonil paním, a začal se s knížaty potýkat; ale co jich bylo, on je wšecky přemohl, a zůstal sám wítězem. Slawěna sešla k němu a nesla zlatý pás. Rytíř se před ní na kolena snížil, a ona mu powěsila na krk pás, který sama wyšíwala. Ruce se jí třásly, a twáře jí hořely; i newěděla zdali slunce tak pálí, anebo ohniwé zraky krásného rytíře. Oči sklopíc slyšela jen sladká slowa: Newěsto krásná, ještě dnes tě uhlídám.“

Král a obě newěsty sešly dolů, by rytíře zadrželi, a jemu za wše se odsloužili. Ale on políbil w letu Slawěně ruku a w tom zmizel. Ta myslila na slowa, které jí pošeptal. Zase byly hody, a jen Slawěna seděla we swém pokoji a nechtěla mezi hosti.

Měsíc wyswítil, a od skály nesl koník naposled swého pána. Když ho donesl až k hradu, skočil Bajaja dolů, políbil mu krk a lysu, a koník mu zmizel s očí.