ale ze sýpky ubýwalo. Máma aby byla celý den nic jiného nedělala, než u krbu stála, a pro Nesytu wařila.
Mrzelo to rodiče dost, a často táta říkal: „Ženo, toho kluka nám Pánbůh za trest dal; bude-li dlouho doma, nezůstane nám než hůl a mošna.“
„A nač ho necháš doma? Pošleme ho do služby, silný je dost, může duby kácet; ať se jen wyprawí.“ Tak přizwukowala žena swému muži. Když bylo Nesytowi dwanácte let, byl welký jako táta, a wytrhnout jedli i s kořeny bylo mu hračkou. Poslali ho tedy rodiče na službu. Nesyta šel, ale koukal se, kdeby byl hodný dwůr, neboť nechtěl do malého, boje se žeby dostal málo jíst. I widí mlýn, a do toho chutě zaměřil. Pan mlynář stál práwě na záspi.
„Ať slouží ke zdrawí, pane otče,“ pozdrawil Nesyta mlynáře.
„Dejž to Pánbůh! Co bys rád?“ ptal se mlynář selského jonáka.
„Jdu se ptát, jestli byste nepotřebowal pacholka. To wám ale napřed powídám, že sním za deset, ale také za deset práce udělám.“
„Nu jíst máme, chwála Bohu, dost, a když budeš
