pracowat jak powídáš, nebudu se na sousto ohlížet,“ odpowěděl se smíchem mlynář.
Nesyta zůstal tedy u mlynáře we službě. Bylo to z rána, a mlynář poručil nowému pacholku, aby zapřáhl a wzal potřebné nářadí, že pojedou do lesa. Ženě přikázal, aby ustrojila asi pro šest osob wíce. Když přišel k wozu, widěl že tam není ani sekera, ani palice, ani jiné potřebné wěci. Ptá se Nesyty, proč to nebere?
„Jen pojďte hospodáři, není toho potřebí. Takowé nářadí bylo by pro mne slabé.“
Mlynář newěděl, co si má pomyslit, ale sedl přece na wůz a jel do lesa. Tu se teprw diwil. Nesyta popadl strom, a překotil ho jako pařez, olámal wětwe, a hodil na wůz, jakoby to byli hůlky. To se mlynáři welmi zalíbilo; umínil si, že takowého pacholka tak snadno nepustí. Přijeli domů, Nesyta složil, a šel k obědu; mlynářka koukala, kde je těch šest osob, a když widěla jen pacholka, ptala se muže. Ten teprw wyprawowal, jakého má dělníka. Mlynářka neříkala nic wíce a dala mu přede wšemi se najíst. Když wšecko slouskal, co bylo pro šest osob uchystáno, ptal se ho mlynář:
„No pacholče, najedl si se?“
