ším kožíšku do kuchyně. Prsten zasnoubení měla schowaný za ňádry.
Když přišla do hradu, bylo tu běhání až hrůza, komorníci princowi mohli hlawy srazit, jak po schodech nahoru a dolů lítali. I ptala se Lada w kuchyni, co to má znamenat?
„Celou noc kalousuješ, a ráno spíš kudy chodíš,“ hubowal na ni kuchař. „Což neslyšíš, že je princ na smrt nemocen? Tu čarodějnici nám byl čert dlužen. Ten ubohý, ubohý pán! Já newím samou starostí, co do ruky wzít.“
Lada zůstala jako omráčena, newědouc, má-li k Hostiwítu jíti, aneb co má dělat. Tu přiběhl sloužící s jakýmsi kořením a poroučel, aby se honem pro prince uwařilo. Lada mu je wytrhla z ruky, a w okamžení stálo u ohně. Sloužící odběhl, kuchař také, a než se wrátil, měla již Lada koření w koflíku a chtěla je nésti nahoru.
„Co to děláš? Nemůžeš někoho zawolat, anebo na mne čekat? Kdyby tě w twém kožichu král widěl, wšecko by si zoškliwil.“
„Nic se nebojte, pane, on mne neuhlídá. Abyste nemusel na schody, donesu to nahoru,“ nabízela se s ochotností Lada, „a dám to některému komorníku.“
