„Lado má, ty jediná, zůstaň u mne a buď mou ženou,“ prosil princ tak dojemným hlasem, že projel zwuk jeho nikdy nepocítěnou blahostí duši ubohé Lady.
„Nepros tak snažně, činíš mi těžké srdce; wždyť wíš, že posud prosbu twou wyplnit nemohu. Abys ale wěřil, že i já tě srdečně miluji, wezmi ode mne tento prsten, kterým se tobě na wěky zasnubuji.“
Hostiwít přijal s wroucími díky drahý prsten, potom sňal též jeden s diamanty se swého prstu, a podal ho Ladě.
„Nyní sme zasnoubeni,“ řekla tato, já twá, ty můj. Kdo ti twůj prsten nazpátek přinese, tomu wěř, bude to posel, od něhož uslyšíš wzkázání, jak brzy se shledáme.“
Ještě chwilka utekla w sladkém líbání a rozmlouwání, a Lada zmizela. Darmo běžel Hostiwít do síně, kam byla odešla, darmo naříkal, jako wší útěchy prázný zoufalec, Lada se newrátila a on newěděl, kde ji hledati.
S těžkým srdcem a slzíc swlékla díwka skwostný šat w zeleném háji, dala ho pod kámen, poprosila rybičku, aby měla pozor na něj, a již pospíchala w my-
