towými hwězdami poseté. Nikdo nemohl na ni pro samý lesk pohlédnout, a celý háj se oswítil swětlem, které od ní zářilo, že se w studánce celá widěla. S těžkým srdcem šla ale tenkráte do hradu; neboť se musela s miláčkem rozloučit. Mohlať owšem říci, kdo je, ale ona se bála otcowy msty a že by ji nazpět požádal, proto si umínila, že bude mlčet, dokawad se nedowí, jak otec smejšlí, a zdali už na ni zapomněl.
Hostiwít byl jako bez smyslů, nic ho netěšilo, a sám starý král hleděl na dwéře, brzo-li ta krásná kouzelnice wejde, by se twář synowa wyjasnila.
„Proč tak smuten?“ ozwal se wedle Hostiwíta líbý hlas. Lada co skwělá dennice stála wedle něho a jediný paprsek z oka jejího wyjasnil mračna na twáři miláčka. Starý král a mnoho hostů shlukli se okolo ní, wítali ji, a nemohli se na tu očarující krásu dosti wynadíwat. Tu noc nebylo ani Ladě ani princowi do tance, chodili spolu ze síně do síně, a tiše rozmlouwali o swé lásce; čím blíže k ránu bylo, tím byli smutnější. Ta nejposlednější síň skwěla se bílým mramorem, kolem do kola stály wonné kwětiny a stromy, i zdálo se člowěku, že do kwětnice wstupuje. Tam seděla Lada na pohowce s Hostiwítem, a w očích chwěly se slzy.
