Na cestě wytáhla ze záňadří prsten, a hodila ho do koflíku; koflík postawila w pokoji na stůl a běžela dolů, kojíc se nadějí, že prince upokojí. Při tom si wšak umínila, kdyby se princ ptal, jak se prsten do koflíku dostal, že se nepřizná. A na to přišlo w malé chwíli.
Sotwa princ koření wypil a na dně prsten spatřil, zbouřil celý zámek; nejprwnější poptáwka došla owšem na kuchaře, zdali on koření do koflíku lil. Kuchař w domnění, že se snad do koření wlas z myšího kožíšku dostal, nechtěl na sobě hanbu nechat, a prosil hned o odpuštění, že to w jeho nepřítomnosti kuchtička udělala. Nyní musela kuchtička k princowi. Dosti se zdrahala a nechtěla jít, ale služebníci ji wzali pod páždí, a wedli ji do princowa pokoje. Jak tam wešla, klekla na zem, a hlawu sklonila, aby newiděl princ její postawu, a nepoznal její twář.
„Ty si dala prsten do koflíku? ptal se princ, jsa již wzhůru, a pozorně prohlížel klečící kuchtičku.
„Milostiwý pane můj!“ prawila Lada s proměněným hlasem, „já koření do koflíku lila, ale o prstenu newím, a byl–li tam, musel jej někdo newědomky do něho hodit.“
Na ten způsob zapírala Lada w jednom a když
