stiwíta tak prosebným okem, že neměl srdce, wíce se jí ptáti.
Hudba začala hrát, každý šel pro swou dámu, a i princ se postawil do řady se swou tanečnicí, již nebylo roweň. Jak čerstwě mu hodiny uplýwaly, které si práwě tenkráte přál stokráte delší. Začalo se šeřit, a princezna děkowala swému hostiteli chtíc odejít; princ prosil jen o malou chwilčinku ještě, ale ona nezůstala ani okamžení déle, jen to slíbila, že přijde druhý den zase. Letmo hrad přeběhla, octla se u studánky a šaty se sebe swlékala; byl již swrchowaný čas, aby se w kuchyni okázala. Když odcházela, wykoukla zase rybička, a Lada prosila, aby jí šaty hlídala. Wšecka čeládka byla ospalá, a nikdo nepozorowal, kdy kuchtička přišla.
Každé ráno ohlašowal komorník, co se má pro prince k snídaní wařiti; ale toho dne přišel, řka, že princ sám newí, co si má poručit, aby se udělalo copkoliw. Já newím, co se pánu přihodilo,“ doložil, „tak weselého sem ho ještě newiděl. Zpíwá, tancuje z pokoje do pokoje, a když se ho ptám na to neb ono, říká: ‚Dělej co chceš‘.“
Bláhowý,“ řekl na to kuchař, „snad se mu wčera některá kněžna zalíbila, a dnes na ni zpomíná?“
