Kuchař nechtěl, nechtěl, ale potom zabručel něco o wšetečnosti, a nechal kuchtičku jíti na podíwanou. Lada šla rownou cestou k studánce, zdwihla kámen, a wyndala z uzlíčku šaty, co byly z křídel zlatohláwkowých ušité. Potom sundala plachetku, swlékla myší kožíšek, umyla twář, srownala wlasy, a oblékla šumný oděw na sebe. Ono jí wšak nebylo o to, aby widěla panstwo, ale jen aby mohla s tím hezkým princem potancowat a slowíčko s ním promluwit. Když měla šaty na sobě, přehodila záwoj přes oči a spěchala ku hradu. Nejdříwe si před zrcadlem oděw srownala, potom teprw wkročila do taneční síně, postawila se kde nejwíce hostů stálo a hodila záwoj s čela. Každý se hned k ní obrátil, ale žádný newěděl kdo je a odkud přichází. A wšak nejprwnější ze wšech byl u ní Hostiwít, který dříwe od paní k panně poletowal, jako hrawý motýlek. Sotwa pohledl na ušlechtilou twář cizinky, již ucítil, že po jeho swobodě na wěky weta.
„Kdo ste, panno spanilá, že mi ani twář, ani jmeno waše powědomo není?“ ptal se Hostiwít Lady.
„Důwěra we waši hostinnost mne sem přiwedla, abych se wyrazila. Rád-li mne widíte, nechtějte wědět, kdo jsem,“ odpowěděla Lada a pohlédla na Ho-
