wolně trpěla. Zem, w níž se to sběhlo, patřila králi, který měl jediného syna, jmenem Hostiwíta, ušlechtilého mládence, na kterého se mohl we wšem spolehnout. Wšickni poddaní se již těšili, až bude princ panowníkem, jaké to budou míti časy. Král byl již starý a rád by byl widěl, aby si Hostiwít nějakou princeznu wybral, ale ten posud neměl k tomu chuti. Chwálu princowu slyšela také často kuchtička od ostatní čeládky, i welmi ráda byla by toho wyhlášeného pána seznala. Jedenkráte se jí k tomu naskytla přílezitost. Když byla w kuchyni sama, šel princ práwě okolo. Tu wyběhla rychle wen, a za ním se díwala; zdali se jí líbil, uhlídáme dále.
Byl králůw swátek, a po tři dni dáwaly se skwostné hostiny a radowánky, ku kterýmž se hosté z daleka sjížděli. Lada celý den již o něčem přemýšlela, a sotwa byl wečer, prosila kuchaře, aby jí dowolil, trochu na ty hosti se podíwat, které jak žiwa newiděla.
„O ty cuchto, nechtěla bys pánům do cesty wlézt, aby tě někdo widěl, a potom si pomyslil, jací jsou to služebníci zde w zámku?“
„Nebojte se, pane, že bych šla komu do cesty, já někam do koutečka zalezu, kde mne žádný nespatří.“
