„Máš prawdu, starý, byla tam jedna paní, ale žádný newí, co je zač, a u té byl celou noc.“
Kuchtička něco třela a hlawičku hluboce k tomu shýbala, aby nebylo widět, jak se čerwená. Dělala, jakoby si komorníkowy řeči ani newšímala, zatím jí ale slowíčko neušlo. Celý den byla by kuchařowi pomyšlení udělala, jen aby jí wečír zase na podíwanou odpustil, což také kuchař slíbil.
Když měla wšecku práci swou odbytou, běžela zase k studánce, kožíšek shodila, oblékla šaty sluneční barwy, přehodila záwoj, a pospíchala k zámku, kde se již tancowalo. S princem nebylo po celý wečer ani řeči, jeho jediná práce byla, hleděti ke dweřům, brzo-li je sloužící otewře. Ale než se nadál, stála jeho krásná neznámá milá u prostřed síně, jako bohyně, jejíž jméno nesla. A zase byl blažen láskou raněný princ. Paní záwiděly Ladě krásu a nádherný oděw, a páni záwiděli princowi její přízeň. Té noci zdržela se Lada o chwilku déle, nemohouc odolat prosbě krásného muže, kteréhož tak wroucně milowala, jako on ji. Bylo již hezky šero, když přišla k studánce. Honem se odstrojila, twář zapopelila, a jako na perutích běžela k zámku, kde bylo již wšecko na nohou.
