„Nešťastný chlapče!“ zwolala stará, „cos učinil? Jakou hanbu to na mne uwaluješ?“
„Mlčte tetko! Jakou hanbu bych na wás uwalowal? Wždyť sem před žádným ani wody nezkalil.“
„Nadarmo by páni s pouty pro tě neposlali.“
„Kdož wí, co jim napadlo.“
Při tom wtiskl swou tchořowku na hlawu, oblekl šarkowý kabát a podal tetce ruku, která tu s sepiatýma rukama stála, a plakala.
Petr šel wedle biřice s hlawou sklopenou, a pro žiwý swět by se byl okolo sebe nepodíwal. Stud, zlost, lítost, wšecko to se střídalo w duši jeho a kdyby se byl nestyděl, byl by plakal, až by se byly hory zelenaly. Když ho přiwedl biřic na zámek poručil pan wrchní, aby jej dali do šatlawy, proto že dostal hosti, a nemá kdy wysléchat. To okamžení se rozkaz wyplnil. Sotwa se dwéře za biřicem zawřely, hodil sebou Petr na slámu, a hořce plakal hořčeji než o pohřbu wlastní matky. Pozdě na noc usnul, ale celou noc ho děsily strašné sny, w nichž nejstrašliwější osobou zlá macecha byla.
Časně ráno byl předwolán k panu wrchnímu, a tam se žaloba přednesla.
„W hrdlo lže, milost pane!“ zkřikl Petr, do-
