slechnuw křiwé obžalowání macešino. „Prsten je můj, já ho po mámě zdědil, o to druhé wěno, co sem měl dostat, o to o wšecko mne připrawila. A nyní se opowáží říci, že sem ji okradl! I, aby jí jazyk uschl!“
„Takowou notou zná každý zpíwat,“ odpowěděl hněwiwě pan wrchní. „Powěz, kde máš prsten, a nedělej dlouhé caparty, sice ti dám deset wysázet.“
„Milost pane! neradil bych žádnému, aby se mne křiwě dotknul. Zdrawé oudy by jistě neodnesl.“
„Ty se opowažuješ mně wzdorowat? Chopte se ho!“
Biřic a ještě jeden chtěli Petra odwézt, ale on je tak nerázně od sebe hodil, že daléko odletěli, a bez mála by i pana wrchního byli na zem porazili. Pan wrchní běhal po pokoji, a biřicowé stáli jako dwa hafani. Petr měl pěstě zaťaté, a brzy bledl brzy čerwenal. Najednou dostáwal zmodralý nos pana wrchního swou přirozenou piwoňkowou barwu, a nadulá huba se ušklíbla. Poručil aby Petra odwedli, sám sedl ke stolku a psal. Ráno když se přišla macecha ptát, jak to dopadlo, powídal pan wrchní, že dal Petrowi — bílý kabát.
Zatím wezli Petra swázaného k městu. Ležel jako bez smyslů, a teprw když ho na místo přiwezli a odewzdali, widěl kde je a co se z něho státi má. Od jak
