wrchnímu. Petr jí byl dáwno již sůl w očích, jen že se nemohla se žádné strany k němu dostat; nyní šla žalowat že ji okradl. Nedlouho před tím, než se wdala, sloužila u pana wrchního za děwečku, wěděla tedy dobře, jak to chodí. Nejdříwe šla k paní, několik slowíček s ní promluwila, paní zase promluwila s pánem a když wešla k panu wrchnímu do kanceláře, poklepal jí na plné rameno, ptaje se: „No, Dorotko, co děláte, jak se máte?“
„Jak náleží dobře, milost pane, jen kdybych se nemusela s tím nezdárným klukem zlobit“ odpowěděla pětidenní wdowa, a začala panu wrchnímu swé stížnosti přednášet.
Pan wrchní ji jak se sluší a patří wyslechl, wzal šňupec, poklepal jí zase na druhé rameno a odpowěděl: „Nemějte žádnou starost, Dorotko, wšak my mu hlawu naprawíme, a nedá-li si ji naprawit, máme ještě jiné postředky, aby zkrotnul.“
Dorotka poděkowala, a s plnou důwěrou se do wsi wrátila. To bylo odpoledne, a wečír přišel biřic pro Petra. Ubohý zůstal, jakoby do něho uhodilo, a tetka spráskla rukama nad hlawou, když biřic poroučel, aby s ním tu chwíli na zámek šel, a to dobrowolně, sice že mu položí pouta na nohy.
