Konečně když se utišila, umínila sobě, že půjde sama bratry hledat. Dost ji staří služebníci zrazowali, ale ona si nedala říci, ustrojila se do špatného šatu, wzala peníze a šla.
Dlouho chodila po swětě, mnoho nesnází přetrpěla, ale na stopu swých bratrů nepřišla. Jedenkráte zabloudila w tmawém lese, a nijakým způsobem cestu nalézti nemohla. Již jí počínalo být ouzko, kterak to asi bude, až příjde noc; tu spatří chaloupku, a před ní starečka w poustewnickém oděwu. Potěšena spěchá k němu.
„Bůh tě žehnej, dcero sličná! Posaď se wedle mne, powím ti, kde bratry najdeš, a jak je wyswobodíš.“ Těmi slowy wítal starec Růženku.
„A jak můžete, starečku, wědět, že swé bratry hledám?“ ptala se Růženka podiwného starce.
„Neptej se, panno, a poslechni mé rady. Twoji bratři byli také u mne, ale oni se nezachowali, jak sem jim přikázal, a proto také ptáka, wodu a jabloně nedostali, ale sami zkameněli, což se i tobě stane, jestli neuděláš, co ti řeknu.“
„Tedy oni zkameněli!“ wykřikla Růženka a zakryla si uslzenou twář.
„Ano; ale budeš-li zmužilá, můžeš je wyswobo-
