Stránka:Božena Němcová - Národní Báchorky a Powěsti - 4 - 1846.djvu/77

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována


bratříčku! Ty jsi mrtew, a já nešťastná jsem toho příčinou!“

Tak bědowala, až k ní bratr přiběhl; dowěděw se o příčině žalosti její, wšemožně jí to wymlouwal, že tomu nemusí tak být, třebas to byl bratr řekl. Ale ona si to nijak wywrátit nedala, a slze jí po lícech jednou stokou tekly.

„Jsili spokojena, sestřičko, půjdu Jaromíra hledat?“ nawrhl Jaroslaw, neboť mu Růženčin žal srdce swíral.

„Jdi, můj zlatý bratře, jdi, já se budu za tebe modlit. Ze zámku se ani nehnu, a zůstanu zde mezi swými.“

Přistrojil se tedy Jaroslaw na cestu. Když se s Růženkou loučil, dal jí nůž a řekl: „Tím nožem si krájej každý den chléb; dokud zůstane čistý, budu zdráw, až chytne rez, bude se mnou zle. Myslím wšak, že se i s bratrem zdráw nawrátím.“

Růženka plakala, a schowala milou památku do skříně. Jaroslaw odejel, a Růžence se nesmírně stýskalo. Den jak den krájela nožem chléb, ale nůž byl čistý, až do dwacátého dne. Tu jak spatřila Růženka reziwé skwrny, plakala ještě wíce než dříwe: „O já nešťastná, co sem to učinila, že sem oba bratry zabila.“