Stránka:Božena Němcová - Národní Báchorky a Powěsti - 4 - 1846.djvu/70

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována


těšil, a hoře před ní skrýwal. Opět se to sestrám nepodařilo, jak chtěly!

Každý člowěk má wíce nepřátel než přátel, a obzwláště ten, komu štěstí přeje. Měli sice lidé Johanku rádi, ale přece jich byl wětší počet, kteří jí štěstí záwiděli, anebo ji docela ani neznali; a z wětšího dílu to bylo její wlastní pohlawí. Když se roznesla zpráwa o jejím neštěstí, mnohý tomu newěřil, a řekl, že w tom něco jinšího wězí, někteří zase říkali, že je to trest Boží, a tak si to každý jináče wykládal.

Malý synáček we wysmoleném koši plawal zase po wodě až ku břehu zahrady, když tam, řízením Božím weden, kníže práwě přišel. Sotwa koš spatřil, s wětší ochotností než poprwé jej wytáhl, neboť se domníwal, co w něm asi skryto jest. Honem wzal zkřehlé dítě a odnesl je domů. Ženám, které měly na opatrowání Jaromírka, odewzdal nyní i Jarosláwka.

Po třetí byla králowna matkou! Sestry se od ní ani nehnuly, a králowna tomu byla powděčna, proto že se k ní oulisně chowaly, a ji těšily. „Lépe, když ony u mne budou, než cizí,“ myslila si králowna. Newědělať ubohá, jak trpký kalich jí ty wlastní sestry