lůžko; než minulo několik hodin, bylo děťátko přistrojeno jako jezulátko. Kníže měl z něho radost, jako by jeho wlastní bylo, a dal mu říkat Jaromír. Dowěděl se za nějaký čas, co se w králowském městě přihodilo, ale po dlouhém rozmýšlení umínil si, že newrátí dítě nazpátek, nýbrž že je wychowá, jak se na prince sluší a patří, a teprw až bude w letech, že mu powí čí je, a rodičům ho nawrátí.
„Bez toho“ myslil u sebe, „že to je spiknutí nepřátelské proti králi, a kdybych mu dítě wrátil, oni by se o ně tak dlouho pokoušeli, až by je se swěta zhladili. Nechám si je zde, a udělám z něho řádného muže.“ A tak to také udělal. Zapowěděl wšem služebníkům pod ztrátou služby, aby se žádný o dítěti nezmiňowal. Služebníci byli pánu poslušni, a kdyby je byl krájel, nebyl by ze žádného slowa dostal,
Po nějakém čase cítila se královna opět matkou! S nesmírným strachem očekáwala tenkráte osudnou hodinu. Sestry měly zase koš uchystaný! Ani minutu ji neopustily, a jak mile syna porodila, položily ho do koše, pustily po wodě, a místo něho podhodily štěně. Když to králi powídaly, byl jako blázen, a srdce mu bolestí diw nepuklo. Ale i tenkráte ženu
