Stránka:Božena Němcová - Národní Báchorky a Powěsti - 4 - 1846.djvu/7

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována


že máš ráda kwětiny; jsou to drahé kwítka, ale na cestě mi swadly.“

Swatawa wzala wěneček, a pokropila ho slzami wětšími než perle.

„Proč si jej, milý otče, nepřiwezl s sebou? Já se na něj těšila.“

„Dal sem ho do učení u jednoho bohatého kupce, až bude we wšem wycwičen, pak se k nám opět wrátí.“

„Ale kdy to bude?“

„To ti milé dítě nemohu říci; snad za několik let.“

Ach, toho se ani nedočkám, myslila Swatawa, zašla do zahrady, a bolestně plakala. Než léta ubíhají jako woda, a člowěk by se ani nenadál, čeho se dočká! — Swatawa rostla a kwětla co růže w mechowém listu. Každý rok se wracel otec z cizích zemí, ale Swatawa už nikdy neplakala, když Čestmíra nepřiwezl. Rok po roce bledl jeho obraz wíc a wíce w srdci jejím, ač se nikdy docela nesetřel!

Zatím byl Čestmír u bohatého kupce w učení, a skoro celý rok se s ním po moři plawil, a mezi wšelikými národy se potulowal. Kupec neměl žádných dětí, a Čestmíra welice milowal. Čestmír byl za to wděčen. On by byl ochranci pomyšlení udělal, a do ohně pro něho skočil; hlawu měl wtipnou, we wšem