zahradníkowic stala se králownou. Zůstala wšak tak dobrá a wlídná ke každému jako dříwe, a tím wíce ji král i lid milowal. Jen dwě duše byly, kleré neustále na to myslely, jak by ji se swěta zhladit mohly, a to byly její wlastní sestry. O tom neměla ale mladá králowna žádného zdání, a chowala se k sestrám jako doma.
Časem roznesla se po zemi spráwa, že se cítí mladá králowna býti matkou. Každý se z toho radowal, ale nejwíce owšem král, který se té chwíle již ani dočkati nemohl. I sestry očekáwaly ten den s nedočkawostí, ale z jiných příčin. Pod záminkou, jakoby se bály, aby se králowně nic zlého nepřihodilo, hlídaly ji neustále, ani chwíli ji neopouštějíce. Konečně králowně Pánbůh pomohl, a ona porodila roztomilého synáčka. Žádný jiný u ní nebyl než sestry; ale ty měly již wšechno přistrojeno; jak se dítě narodilo, daly je do wysmoleného koše, a pustily po řece. Králowně ale podstrčily štěně,
Jaké bylo leknutí králowo, když mu to uděšené ženy wyprawowaly! Než on milowal ženu swou nade wšecko, milowal ji náružiwě a proto ukryl smutek do hlubin srdce swého, a pospíšil k ní, aby ji potěšil. A Johanka měla potěchy zapotřebí. Co se o swém
