„Jednu sem odbyl; která pak z wás dwou chtěla být cukrářkou?“ plal se král zase druhých.
„Já,“ šeptala Terezka, widouc že zapírání nic platno není.
Zase otewřel král dwéře, wywedl druhého ženicha, a dal ho Terezce, která se nehněwala.
„A tys chtěla mne?“ ptal se Johanky a pozdwihl jí kulatou bradičku. „Tak se na mne podíwej, zdali se ti budu líbit?“
„Netrestejte mne za to, nejmilostiwější králi!“ prosila Johanka, a kleknouc pozdwihla uslzené oči ku králi. „Byla to řeč do wětru. Kdož se nadál, že posloucháte.“
„Jsem rád, že sem poslouchal; neboť sem po půl swětě newěstu hledal, nemysle že bych ji tak blízko najíti mohl. Náhoda mne k tomu přiwedla. Nuže, milá Johanko, chceš být mou králownou?“
Ještě jednou se Johanka králi do očí podíwala, a znamenajíc že to oprawdu myslí, usmála se a řekla: „Ano!“
Nyní měla každá, co si přála. Ale od té chwile, co král Johanku swou newěstou nazwal, uhnízdila se w srdcích sester zášť proti ní; neboť jí štěstí záwiděly. Za několik dní byla králowa swatba, a Johanka
