„Kde se tu wzala ta krásná paní?“ plaly se sestry a jako u widění hleděly jedna na druhou. Ale kníže byl jedním skokem u Anušky.
„Proč skrýwáš, panno, twář swou spanilou, a utíkáš přede mnou? Nechciť tobě ublížit, neboť toužím po twém pohledu, jako we tmě bloudící poutník po záři sluneční.“
„Ach, milostiwý kníže! nemluwte tak ke mně; wy se mejlíte. To je můj otec, a já jsem jen chudé děwče.“ Při tom odhalila Anuška záwoj, a z té newinné milostné twáře zaswitlo knížeti tmawohnědé oko, jehož blesk duši jeho co střela projel.
„Newěřím tomu, co powídáš, chudé děwče nemůže nosit tak drahý oděw.“
„Že je naše dcera, to je Boží prawda,“ wskočila knížeti do řeči matka, neboť zlostí wšecko w ní wřelo, že se má nenáwiděná dcera snad kněžnou státi. „Ale kde ty šaty wzala, to newím. Nyní mluw, ty nezdárné stwoření, kdo ti dal ty šaty?“
„Odpusťte, pane! Otec můj přinesl mi z jarmarku tři oříšky, a w těch byly ty šaty. Já je wzala do kostela, myslíc že mne žádný nepozná. Nemyslila sem že z toho takowé pohoršení pojde.“
