„Neboj se, drahá, neboj, ono se ti nic nestane. Zde máš moji ruku, jestli se ti líbím, pojď se mnou?“
Anuška zůstala při těch slowech, jakoby ji šarlatem pokryl, a slze skropily těžké roucho; ale když jí kníže ruku podal, wložila swou ráda do ní.
Sestry widouce, že se opowržená Anuška kněžnou stala, začaly plakat, a wrhly se jí kolem krku, jakoby ji Bůh wí jak nerády ztratily, zatím ale plakaly samou zlostí. Jen otec ji s radostí požehnal, a z upřímného srdce jí štěstí přál. Když sedala Anuška do wozu, přiběhl pejsek, začal se lísat a štěkat: „Haf, haf, haf, náš pán nám weze krásnou paní domů!“
„To zwíře bylo moudřejší než já,“ řekl kníže a lichotil chytrému psíku. Na to sedl k swé krásné Anušce, kočí práskl do koní a oni ujížděli jedním cwálem k domowu.
Když zmizela Anuška domácím s očí, obrátil se hněw sester a matky na ubobého otce, a jako zhoubný příwal hrnul se proud jedowatých slow z jejich úst.
„To je hezky,“ obořila se stará a podepřela boky, „na mne si hubowal, že těm dwěma pochlebuji, a což jsi ty lepšího? Takowé drahé šaty koupí té špinawé nemotorné smolnožce, která nám jen hanbu plodila,
