Stránka:Božena Němcová - Národní Báchorky a Powěsti - 4 - 1846.djvu/60

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována


„Neboj se, drahá, neboj, ono se ti nic nestane. Zde máš moji ruku, jestli se ti líbím, pojď se mnou?“

Anuška zůstala při těch slowech, jakoby ji šarlatem pokryl, a slze skropily těžké roucho; ale když jí kníže ruku podal, wložila swou ráda do ní.

Sestry widouce, že se opowržená Anuška kněžnou stala, začaly plakat, a wrhly se jí kolem krku, jakoby ji Bůh wí jak nerády ztratily, zatím ale plakaly samou zlostí. Jen otec ji s radostí požehnal, a z upřímného srdce jí štěstí přál. Když sedala Anuška do wozu, přiběhl pejsek, začal se lísat a štěkat: „Haf, haf, haf, náš pán nám weze krásnou paní domů!“

„To zwíře bylo moudřejší než já,“ řekl kníže a lichotil chytrému psíku. Na to sedl k swé krásné Anušce, kočí práskl do koní a oni ujížděli jedním cwálem k domowu.

Když zmizela Anuška domácím s očí, obrátil se hněw sester a matky na ubobého otce, a jako zhoubný příwal hrnul se proud jedowatých slow z jejich úst.

„To je hezky,“ obořila se stará a podepřela boky, „na mne si hubowal, že těm dwěma pochlebuji, a což jsi ty lepšího? Takowé drahé šaty koupí té špinawé nemotorné smolnožce, která nám jen hanbu plodila,