Stránka:Božena Němcová - Národní Báchorky a Powěsti - 4 - 1846.djvu/58

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována


do wozu sázel, bodlo jí to k srdci, a nemohouc dole wydržet, utekla na půdu a plakala. Ráda by byla ze swěta prchla, kdyby byla wěděla kudy. Tu slyší někoho přicházet. Byl to tatíček. „Anuško, máš jít dolů, kníže tě chce také widět.“

„Kníže powídáte, že mne chce widět? Což neodjel s Baruškou?“

„Ba owšem že ne; kdož wí, kdo mu to napískal, že je w našem domě ta paní, kterou w kostele widěl. Máma byla takowý blázen a wydáwala holky jednu po druhé za ni, ale on to poznal; teď se zlobí, a chce wšechny ženské widět. Pojď jen, a nestyď se.“

„No, tak počkejte w dole, tatíčku, já se trochu ustrojím.“

Tatík šel, a Anuška se začala strojit do šatů perlowých, zlatem wyšíwaných. Srdce jí tlouklo, strach a naděje se na její andělské twáři zrcadlily. „Co mi řekne? Zdali mne nepotrestá, že já chudá děwečka do takowých šatů sem se ustrojila a jej oklamala?“ S takowým rozjímáním kráčela dolů.

„Pro wšecky swaté!“ wykřikl tatík, když ji spatřil. „Kde si wzala ty šaty, Anuško?“

„Jen pojďte, já wám to powím.“ Zakryla se záwojem a šla s otcem na dwůr, kde kníže jako na trní čekal.