Stránka:Božena Němcová - Národní Báchorky a Powěsti - 4 - 1846.djvu/53

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována


se za wšechny, za dobrého otce, i za zlou matku a za zlé sestry, potom také za mladého knížete, který tak toužebně na ni hleděl. Po modlení udělala kříž, jedním očkem koukla na knížete a chwátala domů. Tu widí před kostelem hromadu chwoje. Ale což si z toho Anuška dělala, ona byla zwyklá přes chwoj skákat! Podkasá si perlowé šaty, a jak by letěl octne se na druhé straně. Než jeden střewíc zůstal we chwoji.

Kníže se protlačil z kostela, a když spatřil zlatem wyšitý malinký střewíček, smutně ho zdwihl a schowal.

Tu se přikrade k němu stará žebračka a šeptá: „Milostiwý kníže, ta paní je dcera z onoho domu, já ji znám.“ Přitom ukázala prstem na domek Anuščina otce.

Než se kníže ohlídl, byla žebračka pryč. „Ta stará mne má asi za blázna? Než může dost být, že se tam ta paní schowala, a že ji tam znají.“ To řka, dal se na cestu k domku.

Zatím skládala Anuška šaty do oříšku, a jedna slza za druhou se jí po lícech kotálela. „Dobře tatíček říkáwá, ať každý nosí, co se pro něho sluší! O že sem ty oříšky rozloupla, a těm šperkům se zawést dala; co z toho mám? Že mne na swětě nic těšiti