se těšila na neděli, a chwílemi si také na krásného knížete zpomněla. Časněji než kdy jindy wybrali se třetí neděli wšickni do kostela. Jak mile byli za wraty, Anuška wšecko přichystala, a běžela se strojit. W tom třetím oříšku byly šaty perlowé barwy, zlatem draze krumplowané, zlatem lemowaný záwoj, rubínowý skwost, a zlatem wyšíwané střewíce. Tenkráte si nemohla wlasy dost pěkně a hladce uplést a dlouho to trwalo, než si wrkoč urownala, a drahými kameny ozdobila. Konečně se zahalila skwostným záwojem, namočila podlouhlý prst do kropeničky prawíc: „Mžitka za mnou, mžitka přede mnou, Pánbůh sám nade mnou; andělíčku můj strážníčku, dům za mne opatruj!“ Na to pospíchala jako srnka ke chrámu Páně.
Dáwno již hleděl kníže na dwéře, brzo-li do nich kněžna wkročí. „Tenkráte mi neuteče; já jí musím widět, musím wědět kdo je.“ Měl to chytře nastrojeno. Dwa wozy chwoje stály blíže kostela, a pacholci měli poručíno, jak wejde paní do kostela, aby chwojem cestu zatarasili. Myslil kníže dříwe než by chwoj přelezla, že jí dostihne.
Anuška wešla do kostela, poklonila se na obě strany, klekla, a nábožně se začala modlit. Modlila
