Stránka:Božena Němcová - Národní Báchorky a Powěsti - 4 - 1846.djvu/51

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována


„Kdyby mne sestry poznaly w těch šatech, ony by mne ukřižowaly. Ale musím se na toho knížete také podíwat, wšak sem jak žiwa takowého pána newiděla.“ U dweří pokropila se opět swěcenou wodou, řkouc: „Mžitka za mnou, mžitka přede mnou, Pánbůh sám nade mnou. Andělíčku můj strážníčku, dům za mne opatruj!“ Potom pospíchala ke kostelu. Lidé se již chwíli díwali, jest-li opět přijde, a sotwa ji zahlídli, tu se každý uctiwě poklonil a ku předu ji pustil. Když udělala Anuška kříž, mrkla na prawou stranu, kde stál mladý kníže, ale rychle se odwrátlila, a twář se jí zapálila, neboť se potkalo její oko s ohniwým zrakem knížete. Srdce jí začalo klepat a ouzkost ji jala takowá, že by se byla raději w kuchyni widěla.

Jak bylo po pozdwihowání, náhle se zdwihla, proklouzla skrze zástup jako mník, a pospíchala domů. Kníže se tlačil w patách za ní, ale již jí nezastihl.

„Nu, widěla si dnes také kněžnu?“ plaly se sestry, když přišly z kostela.

„Owšem že widěla, seděla sem na brance,“ odpowěděla Anuška.

Hned poručily sestry branku shodit. Celý týden byla zase řeč jen o knížeti a o cizí kněžně. Anuška