Stránka:Božena Němcová - Národní Báchorky a Powěsti - 4 - 1846.djvu/49

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována


„Bože, Božíčku! To že je pro mne? Jak pak to jen na sebe obléknu. Ale wšak ono to nějak půjde; oběd se waří, naši nepřijdou ani za dwě hodiny domů, ustrojím se a podíwám se do kostela.“ I šla honem, čistě se umyla, a začala se strojit. Wšecko bylo, jakoby to na ni ulil. Konečně si wpletla do wlasů řadu perlí, přehodila záwoj, a šla, jen to na ní šumělo. U dweří se pokropila swěcenou wodou, řkouc: „Mžitka za mnou, mžitka přede mnou, Pánbůh sám nade mnou! Andělíčku můj strážníčku, dům za mne opatruj!“

W kostele se lidé rozstupowali a šli stranou, aby mohla Anuška ku předu, neboť myslil každý, že je to nějaká wznešená kněžna. Posadila se zrowna naproti sestrám. Co wešla, již sestry na otčenáš ani nepomyslily, hledíce jen na perle a na krásné šaty té neznámé kněžny. Že to je Anuška, to by si do swé smrti nebyly pomyslily. Než bylť w kostele ještě někdo, komu Anuška do oka padla. Mladý kníže, jemuž zem náležela, jel skrz město, a zašed do kostela, spatřil Anušku. Ačkoliw nemohl twář skrze záwoj dobře rozeznat, přece se domýšlel podle wzrůstu a celé postawy její, že musí býti hezká. Ptal se toho, ptal se onoho, ale žádný o ní newěděl. Čekal až půjde z kostela; ale Anuška se pomodlila