Stránka:Božena Němcová - Národní Báchorky a Powěsti - 4 - 1846.djvu/48

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována


kého oříšku? Nechám si je a nerozloupnu ani jeden.“ Strčila oříšky opět za ňadra, wzala wědra a brala se po swé práci. Když šla spat, zaobalila si oříšky do plátna a schowala do truhly. Přišla neděle, sestry se oblékly do nowých šatů a hnaly se do kostela jako dwě páwice. Matka i otec i wšechna chasa odešli do kostela, a jen Anuška musela zůstat doma; oběd chystat a dům hlídat. Když wšecko uklidila, a oběd přistawila, sedla na truhlu a plakala. „Ach Bože, kdybych mohla také jednou do toho božího kostela jíti, je prý tam jako w nebi. Ale co, kdybych i mohla, kterak bych tam wešla w těch starých kanafasowých sukních? Wždyť by se mně lidé wysmáli. Kdyby to tak prawda bylo, co ta žabička powídala? Nu, ať to je tak nebo tak, rozloupnu alespoň jeden, zůstanou mi ještě dwa.“ Napřed si utřela režnou zástěrou slze s oček, potom wyndala z truhly ořech, wytáhla z kapsy kudličku a rozloupla ho, jen to luplo.

„Tatíčku nebeský! Snad je to přece prawda!“ wykřikla, když oříšek rozlouskla, a něco se w něm zablýsklo. Sedla na truhlu a zpowolna to rozdělala. Nejdříwe wyláhla růžowé šaty celé stříbrem wyšité, stříbrný pás, bílý záwoj jako pawučinu, perlowý skwost, a stříbrem wyšité bílé střewíčky.