Stránka:Božena Němcová - Národní Báchorky a Powěsti - 4 - 1846.djvu/126

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována


Den před swatbou wyšel Heřman pod wečer na zelenou louku, a sedl pod dub. Tu přišla za ním jeho matka a přinesla mu tři růžowé jablka. „Tu máš, Heřmánku, pochutnej si, a pak mi powěz, proč jsi tak smutný?“

„Má zlatá mamičko, jak pak nemám býti smutný, když mě zítra, až na swatbu pojedu, w lese zabijou.“

„Pro Bůh, synu, co to mluwíš, kdo ti to řekl?“

„Žádný mně to neřekl, ale já to wím.“

Wšemožně se matka přičinila, by mu tu myšlénku wymluwila, ale on zůstal při swém. Ráno když na koně sedal, a ze dwora wyjeti chtěl, nemohl koně wen připrawit, zpínal se, kousal, a žiwou mocí wen nechtěl. „Ach, to je zlé znamení“ zawzdechla matka a s sepiatýma rukama syna prosila, by nikam nejezdil a swatbu odložil.

„To nemůže být, má milá matičko; já musím jeti; buďte tady s Pánem Bohem! a pobodnuw ostře koně, wyjel ze wrat. Matka ale ouzkosti plná, poslala za ním. Bylo wšak již pozdě, mrtwého přinesli již mladého ženicha nazpátek; dewíti noži probodaného našli jej w lese. (Slyšela sem také, že jich osm s ním jelo, a že wšickni padli). Kdo jej zabil, newěděl žádný, každý wšak myslil, že to jeho sok. Tu bědowala