Stránka:Božena Němcová - Národní Báchorky a Powěsti - 4 - 1846.djvu/127

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována


matka, a wlasy z hlawy sobě trhala, ubohého Heřmana ale wíce nezkřísila. I chystala se newěstu osiřelou uctit, kterou s ouzkostí očekáwala.

Zatím syna umyli, do bílých šatů zaobalili a do komory na prkno položili. Jak mile newěsta přijela, ptala se hned matky, proč ženich pro ni nepřijel, a kde je? Matka jej wymluwila, že ho pán někam na kwap odeslal, že si wšak popílí, by jen za stůl sedli. Když za stůl sedli, začali ženichowi prwní hrana zwonit; newěsta sebou trhla a ptala se družičky: „Powěz mně, má milá družičko, komu to w hrana zwoní?“

„Umřel pasák ze wsi,“ odpowěděla družička.

Když byli w polou oběda, zwonili po druhé w hrana, a newěsta ouzkostně mládka se ptala: „Powězte mi, můj milý mládku, komu to tak smutně w hrana zwoní?“

Stará žena we wsi umřela,“ odpowěděl mládek.

Když dojídali, zwonili po třetí w hrana. Tu newěsta wyskočila a běžela k Heřmanowě matce. „Powězte mi, má zlatá matičko, komu to tak smutně w hrana zwoní? Tak smutně, že mi srdce diw nepukne.“

„Pukne ti, pukne, ty ubohá newěsto, až ti ukážu,