Stránka:Božena Němcová - Národní Báchorky a Powěsti - 4 - 1846.djvu/124

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována


aby tam woda nemohla. Potom si přistawil ke střeše žebřík a komínem lil dolů do kuchyně wodu. Z prwu se žena modlila, ale čím dál jí woda šla, tím wíce jí bylo ouzko, a konečně zaslechl muž temný křik: „Utopím se, pomoz Honzo, mám wody po krk.“ Honza přestal lít, šel ke kuchyňce, a tiše udělal malý průchod, aby woda ubíhala. Skoro do božího rána stála selka w kuchyni, potom jí muž otewřel, wšecko se uklidilo, a on řekl: „Až sem ti páni přijdou, můžeš říci, že byla potopa swěta.“ Když ouředníci přišli, nechtěl se Honza k ničemu přiznat, řka, že nebyl doma, že je žena blázen, kdo wí, kterak tam peníze přišly. Zawolali ženu, a ptali se, kdy muž peníze zakopáwal.“

„Před potopou swěta,“ odpowěděla žena, a pewně na tom stála.

Když s ní nemohli páni ničeho swésl, a muž zapíral, nechali to být, a tak ušel Honza trestu.