Stránka:Božena Němcová - Národní Báchorky a Powěsti - 4 - 1846.djvu/111

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována


„I nu, já tu zůstanu chwíli sedět. Když toho zloděje znáte, bude wám snáze jej chytit,“ řekl pán, slezl s koně a podal ho chalupníkowi.

„Ale za to wás prosím, milostpane, abyste pod klobouk nesahal, pták by mohl wylítnout a já bych se naplatil.“

Pán sedl ke klobouku a milý chalupník se wyšwihl na koníka a jel s dary domů. Chwíli seděl milostpán a čekal, ale když čas ucházel a člowěk se ještě newracel, tu se mu to znechutilo. Myslil si, že wezme ptáka s kloboukem domů, a chalupník že si může potom pro to do zámku přijíti. I pozdwihne zlehounka klobouk, strčí pod něj ruku a lap! wytáhne suchou hroudu. — Proklínaje šibala wěčně wěkůw přijde domů a nabere notného posměchu. Chalupník ale, když se k wesnici přibližowal, z daleka už na ženu křičel: „Nic se neboj, ženo! Již tě nezbiju. Našel sem ještě hloupější lidi než jsi ty.“