„Nemohu jinak,“ odpowěděla Popelka, „a chcete-li, abych wás ještě jedenkráte nawštíwila, nesmíte mě zde zdržowat.“
„Wy newíte, jak těžká je to pro mne úloha; ale podrobím se wůli waší s tou wýminkou, že zejtra zase přijdete.“
„Zajistě dané slowo wyplním.“
A tedy, když byl čas, aby se zpátky wrátila, princ ji déle nezdržowal, koje se nadějí, že ji zejtra zase uhlídá. Když přijela domů, rychle se swlékla a k swé práci odešla; sotwa s ní byla hotowa, přišly obě sestry.
„Jak pak jste se dues měly?“ ptala se jich Popelka. „Byla tam zase ta princezna?“
„Owšem že byla, a krásněji než wčera ustrojena; zejtra bude zase hostina, a tu tak lehce newyklouzne. Můj Bože! co ten princ jen na ní widí? Owšem že je hezká, ale wždyť je také ještě jiných hezkých děwčat na swětě dosti, a nemusel se práwě do ní tak zbláznit.“
„Kdyby jí nebylo, kdo wí, jestli byste se nebyly kněžnami staly?“ řekla na to Popelka.
„A co ty se do takowých řečí pleteš? hleď si swé
