„Co pak tam bylo za princeznu? wždyť mně to aspoň můžete powědít.“
„Ba, to se ani powědít nedá; takowou krásu jsme nikdy ještě newiděly. A jaké měla šaty! Wšak to jenom jí děkowati musíme, že bude zejtra zase takowá hostina. Princ se do ní zamilowal, a ona mu ujela; teď newí, jak by se s ní shledal, a myslí, že zejtra jistě zase k hostině přijde.“
Popelce ty slowa celou noc hlawu mátly. Ráno, sotwa byly sestry z domu, běžela do sklepa, by se do druhé truhličky podíwala. Tam ležely šaty růžowé barwy, stříbrem těžce wyšité, jakož i wšecko ostatní k slušnému ustrojení potřebné; jediné pantoflíčky musela z prwnější truhličky wzíti. Líbila se sama sobě, když w lesklé stříbrné stěně na sebe pohlížela. Pak šla k swému koníkowi, který ji w brzce do města donesl.
Princ seděl u stolu jako na trní; kdykoliw se dwéře otewřely, myslil, že to očekáwaná neznámá. Konečně se dwéře rozlítly, hedwábný šat w nich zašustil, a blažený pohled princůw doswědčil, kdo přichází.
„Ach jak jste mě wčera tak kwapným odjezdem zarmoutila!“ řekl princ, když s ní byl samoten.
