cwičena byla. Co na sebe králowský šat oblékla, byla celá jiná.
Už se hodně připozdíwalo, když si teprw zpomněla, že musí domů. Nemohla se wšak prince nijak zbawiti a musela s ním jíti dolů, tam se mu ale wysmekla z ruky, a rychle na koníka se wyhoupnouc, byla ta tam. Darmo uháněl princ na swém nejrychlejším koni za ní, chtěje ji dohonit — Popelku nebylo wíce widěti. Když přijela domů, swlékla se sebe šaty a dala je zase do truhličky, pak wzala na sebe zapopelenou sukni a pospíšila nahoru, aby bylo wšecko přichystáno až sestry přijedou. Nešlo jí to wšak tenkráte dohromady, takže měla ještě mnoho co dělat, když se obě sestry wrátily. Tyto ale si tenkráte takowých maličkostí ani newšimly, protože samy s sebou dost co dělat měly.
„Tak mně přece powídejte, jak jste se tam měly, a zdali se wám to líbilo?“
„Dobře jsme se měly, to si můžeš pomyslit; a líbilo se nám to tak, že tam zejtra zase půjdeme?“
„Ach! to mne přece wezmete s sebou.“
„Na to si ani nepomejšlej; ty se nehodíš do takowé společnosti, kam wznešené princezny chodí.“
