wyšwihnouc řekla: „Dones mě, koníčku, do města; mha zamnou, mha předemnou!“ A jako wítr letěl s ní poslušný koník k městu. Za chwíli byli w knížecím zámku. Popelka slezla, přiwázala bělouše ke sloupu a šla nahoru do hodowní síně. Wšickni hleděli s úžasem na krásnou pannu. Princ, kterýžto práwě s Kasalou a Adlinou se bawil, rychle je zanechaw, zwědawě k neznámé panně přistoupil. „Kdo jsi, krásná panno,“ tázal se jí, „jenž přicházíš, abys hostinu swou přítomností okrášlila?“
„Jestli wám to milé, abych se zde chwilku pozdržela, nechtějte moje jmeno wěděti.“
Na ta slowa se jí princ wíce neptal, ale ke stolu ji wedl. Bála se sice trochu, aby ji sestry nepoznaly, ale tyto, ač z ní oka nespustily, přece na Popelku ani nepomyslily. Po tabuli se tancowalo; ale princ neměl již pro nic jiného ani oči ani mysl, než pro krásnou cizinku. On se neobdiwowal krásnému šatu, skwělým diamantům, on widěl jen její krásu, naslouchal jen milým zwukům, které jí tak libě se rtů splýwaly. Popelka se ale oprawdu sama sobě diwila, kde se to w ní wzalo. Co se jí princ ptal, a toho bylo hezky mnoho, na wšecko mu tak rozumně, tak wtipně a powážně odpowídala, jakoby na wysokých školách
