a pořád jen o krásném princowi powidati slyšela, osmělila se a poprosila sestry, aby ji s sebou wzaly.
„Tebe?“ osopily se na ni obě; „nu, to bychom si krásné cti dobyly.“
„Dejte mně jen některé z wašich obnošených šatů, a uwidíte, když se čistě ustrojím, že budu lépe wypadat.“
„Co si ta popelice o sobě myslí! Snad ne docela že bude hezčí než my? Z toho nebude nic. Zůstaň ty jen doma a hlídej hospodárstwí, za to ti pak powíme, co se we městě dálo.“
Popelka mlčky odešla, ale oči se jí slzami zalily pro tu nelaskawost hrdých sester. Na den k slawnosti určený wstaly sestry časně ráno. Tu bylo křiku a poroučení; wšickni, kde kdo byl, měli práce plné ruce, až odjely. Když si Popelka trochu oddechla, wzala koště a šla do sednice, aby zametla a uklidila. Tu jak se shýbá a díwá, aby nikde ani prášku nezůstalo, spatří w jednom koutě něco blýskawého. I zwedne to a widí, že je to zlatý klíček. Od čeho je asi ten klíček? pomyslí sobě, a jde honem hledat, kam by patřil. Ale nebylo žádné skříně, žádných dweří, žádné truhly, ku které by se byl klíček hodil. Když nahoře wšecko prohlídla, wzala swětlo a
