whod, co udělala, za každé dílo, za každou posluhu notně jí wyčinily. Ale co jim bylo platno wšecko to fintění, když tam žádného nebylo, komu by se byly zalíbily? To jim také nejwíce mozky wrtalo. Umínily si tedy, že se jedenkráte podíwají do toho města, kam lidojed pro potrawu chodíwal. Jednoho dne w skutku tak učinily, a šly do města, které ani tak daleko nebylo, jak se domníwaly. Tam si nakoupily wšelijakých šperků a jiných potřebných wěcí, pak si zjednaly koně a wůz, najaly sloužící, aby budoucně jen tak po sprostu do města chodit nemusely. Popelce přibylo práce; w domě bylo sice teď wíce lidí, proto jí ale přece nikdo nepomohl, poněwadž wšickni jen se slečnama co dělat měli. Když tyto po druhé do města jely, slyšely, že bude tamější princ welikou hostinu dáwat, ku které prý každý přístup míti bude. To bylo něco pro ty ješitné sestry. Hned si nakoupily šatů, aby se mohly co nejskwostněji přistrojit. Tu bylo radění a powídání, když domů přijely, jakoby na nich celý swět stál. Popelka ani newěděla pro samé běhání, kde jí hlawa stojí. Ráda by se byla také jednou do takowých šatů přistrojila, a někam podíwala, ale bála se wždy sestrám o tom se zmíniti. Než když widěla takowé připrawowání
