šla do sklepa. Tu widěla w koutě dwířka, u kterých byl malý zámek přiwěšen. K tomu patřil zlatý klíček. Otewřela, a nic se nebála, nýbrž s chutí wešla do tmawé chodby, kterou před sebou widěla. Několik kroků dále byly zase dwéře, které se tím samým klíčkem otewříti daly. Ale jak se ulekla, když wejdouc do síně, widěla swětlo tisícerým bleskem o stěny se odrážeti! Tu byly na podlaze hromady stříbra a u prostřed stál z ryzího stříbra uměle dělaný stůl, a na něm stříbrná truhlička. Z prwní síně bylo otewřeným obloukem widěti do druhé. Ta byla ze zlata, a u prostřed byl zlatý stůl, a na něm zlatá truhlička. Z té šlo se do třetí. Obě prwnější nebyly wšak nic proti této; tu byly stěny samým drahým kamením posázeny, tak, jako když je nebe nejhustěji hwězdami poseto; w prostřed stál železný stůl, na něm železná truhlička. Když si Popelka síně ještě jednou prošla a dosti se nakoukala, šla a otewřela nejdříwe železnou truhličku. Jak wíko pozdwihla, widěla zlatými slowy na něm psáno: „Kdo sem ponejprw wkročí a železnou truhličku otewře, tomu patří, co we wšech třech nalezne, jakož i wšecko, co zde stojí. W čele této síně je nejwětší kámen, kdo na ten zatlačí, tomu se zed otewře. Tam se pase bílý koník, kdo naň
