Lidojed, který do dweří wkročil, byl třikrát tak welký, jako baba. Sotwa se w sednici otočil, zwolal hřmotným hlasem, až se wšecko třáslo, tak že to do sklepa slyšet bylo: „Čichám tady člowěčinu; ženo, koho tu máš?“
„I koho pak bych tu měla, mužíčku? Na to mu přinesla dobrou wečeři, by ho upokojila.
Za chwíli se jí ale zase ptal: „Powěz babo, koho tu máš?“
„I panáčku, žádného.“
Po chwíli, když se najedl, začal zase: „Musíš tady někoho míti; powěz.“
Widouc žena, že by ho delším zapíráním rozzlobila, řekla mu wšecko, a dokončila: „Ale já bych myslila, abys je nechal na žiwě; až se tomu wšemu od nich naučím, co umějí, pak, budeš-li chtít, můžes je teprw zabit.“
Když si to lidojed rozložil, učinil jí to k wůli. Na to ho wedla baba do sklepa. Ubohé děwčata myslily, že je po nich weta, že již jde pro ně, aby je sežral. Sotwa ho tedy zahlídly, padly na kolena a o žiwobytí prosily.
„Já wás nechám při žiwobytí, ale musíte wšecko dělat tak jak jste řekly, sice bude s wámi zle.
