„Ach, zlatá babičko,“ odpowěděla Popelka, my bychom wás prosily jen o něco málo k jídlu, máme ukrutný hlad.“
„Kliďte se tu chwíli odtud, nechcete-li, aby wás můj muž snědl.“
„Ach co si počneme, když wy nás pod střechu nepřijmete? noc je na krku, newíme kam jít, a naposled by nás ještě wáš muž potkal a snědl; smilujte se nad námi a někam nás schowejte; my wám wšecko uděláme.“
„Ach ano, ano!“ křičely jedním hlasem Kasala a Adlina.
„Já wám budu šít šaty, wyšíwat střewíce a wšelijaké šperky strojit.“
„Já wás budu hladit a česat, abyste byla hezčí.“
„A já,“ řekla Popelka, „budu wám wařit ty nejlepší jídla, a wšecko wám spořádám, abyste nemusela pranic dělat.“
Baba, slowy těmi uchlácholena, dala si říci a wedla je do zámku. Dala jim syrowé maso a owoce. Když se toho owoce dosyta najedly, šly s babou do sklepa; stál tam welký prázný sud, do toho je tedy wšecky tři schowala, a odešla nahoru. Tu klepal muž její na wrata. Plna strachu šla mu otewřít.
