Rády to přislíbily. Časně ráno byla Popelka již na nohou a připrawowala snídani; ale sestry jí musely pomáhat, protože lidojed s lidojedkou za třicet osob snědli. Jak wstali, byla snídaně už na stole. To se jim líbilo, obzwláštně paní lidojedce, když jí Kasala a Adlina hříwy učesaly a spletly a pěkně ji ustrojily. Starý připowěděl, že jim wšeho nanosí co budou potřebowat, aby jen řekly. Prozatím ale jim ničeho nescházelo. Každá si hleděla swé práce, a tak jim čas utíkal. Čím dále wšak, tím wíce je to tam omrzowalo; ale nebylo žádné pomoci, žádného wykoupení.
Usnesly se jednou wespolek, kdyby to nějak možná bylo, že by swé pány zabily. Ale jak? To byla ta otázka, o které dnem i nocí přemýšlely. I k štěstí se jim nahodilo, že se lidojed od Popelky chtěl chléb učit pect. Té příležitosti chtěly použit, domníwajíce se, že to se starou snadněji půjde. Ten den zrána Popelka w peci podpálila, která, poněwadž se tuze mnoho bochníků peklo, také hodně welká byla. Lidojed usadil se u pece, a pořád koukal až oheň shoří, aby ho mohl pak rozhrabat a chléb wsadit. Horkem tím wšak celý umdlen lehl si na zem a usnul. To bylo, co si holky přály. Jak mile ho uslyše-
