Jednou w noci řekl muž k swé ženě: „Milá ženo, s těmi děwčaty to tak zůstat nemůže, nechceme-li co nejdříwe na žebrotu přijíti. Zde do služby jít nechtějí, tedy se musím odhodlat a lstí je někam zawést, odkud by cesty domů nenašly.“ Ženě se to owšem zdálo býti diwné, ale nouze je zlá; a tak w poctiwost mužowu důwěřujíc, swolila by dcery druhý den odwedl. Popelka, která u krbu spala a jak se co hnulo, hned wšeho si wšimla, slyšela také tu rozmluwu rodičů. Sotwa se rozbřesklo, wstala tiše a pospíšila k tetce na poradu.
„Já ti sice poradím, ale pod tou wýminkou, abys swé zlopowěstné sestry s sebou zpátky nebrala.“ Na to dala Popelce klubko nití a řekla: „Zůstaň pozadu a uwaž konec někde u blízkého stromu, klubko dej do kapsy, a tak potáhneš nit za sebou, a po ní zase cestu domů najdeš.“
Popelka děkowala dobré tetce a šla s klubkem domů.
Časně ráno, když otec wstal a holky zbudil, řekl k nim: „Mám dnes tuze mnoho práce w lese, tak že sám ani nestačím, proto musíte wšecky tři se mnou.“
Nechutnalo to rozmarným díwkám, jen Popelka měla již snídani dáwno přichystanou, když ony ještě ani
