ustrojeny nebyly. Když se najedly, šly s otcem. Popelka měla klubíčko w kapse a nitku pořád za sebou táhla. Otec wodil je křížem po lese, až přišel do houštiny, kde jim kázal posečkat, až si místo wyhlídne, kde by nejlépe bylo dříwi klestit. Na nic nepomyslíce, čekaly holky jak jim bylo weleno, jen Popelka wěděla, kam to bije; a když otec po hodné chwíli nepřicházel, řekla jim: „Mně se wšecko zdá, že nás tady otec nechá, a protož půjdeme ho radší do lesa hledat.“
„Ty moudrá wždy něco wíš.“
„Inu, nechcete-li, půjdu sama.“
To holky také nechtěly, a tedy šly za ní. Popelka byla dobrého srdce, a nemohla to sestrám udělat, by je samotné w lese nechala. Po nitce, kterou zase do klubíčka swíjela, přišly šťastně ač pozdě wečer domů. Mrzutě jim otec otewřel, když na dwéře klepaly; wymlouwal se ale, že w lese zabloudil, a když pozdě teprw z něho wyšel, že šel raději domů, mysle s jistotou, že ony za ním přijdou.
Ale w noci to slyšela Popelka dobře, jak k ženě prawil: „Wěru newím, jak ty děwčata z lesa cestu našly. Nu to nic nedělá, zejtra je zawedu ještě dále, by snadněji do zámku přišly, kam je chci do služby dát.“ —
