31 Jestliže by pak synové jeho opustili zákon můj, a v soudech mých nechodili, 32 Jestliže by ustanovení mých poškvrnili, a přikázaní mých neostříhali: 33 Tedy navštívím metlou přestoupení jejich, a trestáním nepravost jejich, 34 Ale milosrdenství [1] svého neodejmu od něho, aniž klamati budu proti pravdě své. 35 Nepoškvrnímť smlouvy své, a toho, což vyšlo z úst mých, nezměním. 36 Jednou jsem přisáhl skrze svatost svou, nesklamámť Davidovi, 37 Že [2] símě jeho na věky bude, a trůn jeho jako slunce přede mnou, 38 Jako měsíc utvrzeno bude na věky, a jako [3] svědkové na obloze hodnověrní. 39 Ale ty jsi jej zavrhl a potupil, rozhněvals se na pomazaného svého. 40 Zavrhl jsi smlouvu s služebníkem svým, povrhls korunu jeho na zem. 41 Roztrhal jsi všecky ohrady jeho, a bašty jeho jsi rozválel. 42 Derou jej všickni, kteříž tudy jdou; jest ku [4] posměchu i sousedům svým. 43 Vyvýšil jsi pravici protivníků jeho, obveselils všecky nepřátely jeho. 44 Ztupils i ostří meče jeho, aniž jsi dal jemu, aby ostáti mohl v boji. 45 Učinils přítrž okrase jeho, a trůn jeho svrhl jsi na zem. 46 Ukrátil jsi dnů mladosti jeho, a hanbous jej přiodíl. Sélah. 47 Až dokud, [5] Hospodine? Na věky-liž se skrývati budeš? Tak-liž hořeti bude jako oheň prchlivost tvá? 48 Rozpomeniž se na mne, jak kratičký jest věk můj. Zdaliž jsi pak nadarmo stvořil všecky syny lidské? 49 Kdo z lidí může tak živ býti, aby neokusil smrti? Kdo vytrhne život svůj z hrobu? Sélah. 50 Kdež jsou [6] milosrdenství tvá první, ó Pane? Přísahuť jsi učinil Davidovi, v pravdě své. 51 Pamatuj, Pane, na útržky činěné služebníkům tvým, a jak jsem já nosil v lůně svém potupu ode všech nejmocnějších národů, 52 Jak jsou [7] utrhali nepřátelé tvoji, Hospodine, jak jsou utrhali šlepějím pomazaného tvého. 53 Budiž [8] pochválen Hospodin na věky, Amen i Amen.
- ↑ Izai.54,10.
- ↑ Žalm.72,17. 2 Sam.7,16. Jan.12,34.
- ↑ 1 Mojž.9,13 násl. Izai.54,9.
- ↑ Žalm.44,14;79,4.
- ↑ Žalm.77,8.
- ↑ 2 Sam.7,15.
- ↑ Žalm.79,10.
- ↑ Žalm.40,17.
Žalm XC.
Milost, kterouž Bůh svatým činiti rčil, Mojžíš připomenuv, 3. jakož nestálost života všech lidí, 7. tak i bídu Izraelitů vysvětluje, 12. modle se při tom Bohu, aby lid svůj obnově, 14. poěšiti i dílo své při nich utvrditi ráčil.
1 Modlitba Mojžíše, muže Božího.
Pane, ty jsi býval příbytek náš od národu do pronárodu.
2 Prvé [1] než hory stvořeny byly, nežlis sformoval zemi, a okršlek světa, ano hned od věků a až na věky, ty jsi Bůh silný.
3 Ty přivodíš člověka na to, aby setřín byl, říkaje: Navraťtež se zase, synové lidští.
4 Nebo by tisíc let přetrval, jest to před [2] očima tvýma jako den včerejší, a bdění noční.
5 Povodní [3] zachvacuješ je; jsou sen, a jako [4] bylina hned v jitře pomíjející.
6 Toho jitra, kteréhož vykvetne, mění se, u večer pak jsuc podťata, usychá.
7 Ale my hyneme od [5] hněvu tvého, a prchlivostí tvou jsme zděšeni.
8 Nebo jsi položil nepravosti naše před sebe, a [6] tajnosti naše na světlo oblíčeje svého.
9 Pročež všickni dnové naši [7] v náhle přebíhají pro tvé rozhněvání; k skončení let svých docházíme jako řeč.
10 Všech dnů let našich jest let sedmdesáte, aneb jest-li kdo silnějšího přirození, osmdesát let, a i to, což nejzdárnějšího v nich, jest práce a bída, a když to pomine, tožť ihned rychle zaletíme.
11 Ale kdo jest, ješto by znal přísnost hněvu tvého, a ostýchal se zůřivosti tvé?
12 Naučiž [8] nás počítati dnů našich, abychom uvodili moudrost v srdce.
13 Navrať se zase, Hospodine, až dokud prodléváš? Mějž lítost nad služebníky svými.
14 Nasyť nás hned v jitře svým milosrdenstvím, tak abychom prozpěvovati, a veseliti se mohli po všecky dny naše.
15 Obveseliž nás podlé dnů, v nichž jsi nás ssužoval, a let, v nichž jsme okoušeli zlého.
16 Budiž zřejmé při služebnících tvých dílo tvé, a okrasa tvá při synech jejich.
